Historie vývoje květinového záhonu

Květinové záhony patří k důležitým součástem objektů krajinářské architektury. V průběhu staletí se měnila jejich vizuální podoba, sortiment používaných květin, postupy a technologie zakládání a v neposlední řadě také účel, kvůli kterému byly vytvářeny.

Ve středověkých zahradách se vyskytovaly záhony jednoduché, pravidelné a od svého okolí vymezené prkny, cihlami nebo kameny, osázené často pouze jedním rostlinným druhem. V pěstování převažovaly rostliny užitkové, léčivé, aromatické či kořeninové, případně jim byl přikládán symbolický význam (např. trojčetné listy jahodníku nebo orlíčku symbolizovaly Svatou Trojici, květy lilie bělostné pak neposkvrněnost Panny Marie) a podporovaly tak rozvoj křesťanství.

Nástupem renesance a navazujícího baroka se květinové záhony staly symbolem krásna, potěchy, prestiže a místem pěstování nově dovážených druhů květin. Za tímto účelem se zakládaly záhony v nejreprezentativnějších částech zahrad. Jednoduché a pravidelné záhony raně renesančních zahrad byly postupně nahrazovány složitějšími tvary a kompozicemi, ve kterých byly květiny zastoupeny různou měrou. Nejčastěji používané listové a uzlové vzory parterů, tvořené liniovou výsadbou tvarovaných rostlin (např. zimostráz, levandule či santolina) v podobě nízkých plůtků, byly často vyplňovány kvetoucími letničkami. S koncem renesance se objevují po obvodu jednoduchých parterových polí úzké a bohatě kvetoucí záhony květin (v baroku označované jako plates-bandes) neboli květinová rabata. V nich pak byly pěstovány v pestrých seskupeních tehdy módní a velmi žádané novinky. Jednalo se především o cibulnaté a hlíznaté rostliny, spolu s dalšími exotickými subtropickými a tropickými rostlinami. Zmíněné vzory a záhony se do velkoleposti rozvinuly na broderiových a květinových parterech francouzské klasicistní zahrady.

Parter

Ústřední prostor rozsáhlých zahrad, který navazoval na sídlo a představoval nejreprezentativnější část zahrady. Termín parterre poprvé objevil v roce 1564 a stal se synonymem pro květinovou zahradu (tzv. jardin à fleurs).

Přibližně od poloviny 19. století byly využívány propracované postupy tvorby záhonů (tzv. bedding systems/bedding out), kdy se výrazně kvetoucí letničky používaly kvůli jejich barevnému účinku. Záhony pestrých letniček se staly typickým prvkem zahrad a vznikajících veřejných parků druhé poloviny 19. století. Již v tomto období lze mluvit o počátcích tvorby kobercových ornamentálních záhonů, jejichž vývoj vrcholí jistou vyumělkovaností v období secese. Souběžně s vytvářením těchto řemeslně i finančně náročných záhonů se v anglické krajinářské zahradě formuje zcela nový přístup k používání květin. Na scéně se objevují trvalky, na stanovišti dlouhodobě rostoucí mrazuvzdorné rostliny, které působí přirozeně a neokoukaně. Tvůrci trvalkových záhonů hledají předlohy a inspirace pro svoje záhony ve volné přírodě.

Předchozí a následující květinová zastavení

error: Obsah je chráněn!!