Nelehké cesty života

Cesty zahradníků
Cestování bylo vždy nedílnou součástí zahradnického řemesla. Mladému zahradníkovi umožňovalo získat potřebné zkušenosti. Ti s dobrodružnější povahou se mohli stát „lovci rostlin“ (tzv. Plant Hunters). V exotických částech světa sbírali atraktivní rostliny a posílali je jak soukromým zájemcům, tak i obchodním společnostem v Evropě. Mezi úspěšnými „lovci rostlin“ lze najít řadu českých a moravských zahradníků.

Zahradnický příručí

Po vyučení se mladí adepti tohoto oboru, kterým se říkalo zahradničtí příručí, vydávali na cesty Evropou. Nejčastěji přijímali práci v zahradách v Rakousku, Německu a Belgii, nákladnější již byla cesta do Francie nebo Anglie. Zde často pouze za byt a stravu, případně za symbolický plat, pracovali, poznávali pěstované rostliny a osvojovali si používané technologické postupy. Zároveň cestovali po významných zahradách v okolí. Byť řada z nich bývala pro běžnou veřejnost uzavřena, zahradničtí příručí mívali vstup povolen. Mladému zahradníkovi tak cestování umožňovalo získat potřebné zkušenosti, které pak využíval po svém návratu domů. O prohlubování znalostí svých zahradníků měli zájem i sami majitelé zahrad, brali je s sebou na cesty, nebo je vysílali na studijní pobyty do významných zahrad Evropy.

Botanické výpravy organizovali i evropští panovníci s cílem obohatit svoje zahrady o nové druhy rostlin. Václav Bojer (1785–1856) byl ve svých 28 letech pověřen sběrem rostlin v rámci rakouské císařské expedice mířící v roce 1813 na východní pobřeží Afriky a některé ostrovy v Indickém oceánu. Díky tomu se v roce 1821 stal prvním Čechem, který navštívil ostrov Mauritius. Další zámořskou císařskou výpravu doprovázel zahradník Antonín Jelínek (1820–1897), jenž mezi lety 1857 a 1859 na palubě lodi Novara, jako jeden z prvních Čechů, obeplul zeměkouli.

Bartramovy krabičky

Po mnoho desetiletí se botanikové obvykle museli smířit s nutností si vypěstovat své nové objevy ze semen, hlíz nebo cibulí, protože křehké řízky rostlin během dlouhých cest po moři vlivem nepříznivých podmínek při přepravě nevyhnutelně hynuly. Semena byla zasílána v tzv. Bartramových krabičkách. Nevýhodou tohoto způsobu přepravy byl fakt, že semena byla dostupná omezeně pouze v určitých obdobích roku. Problematické též bylo zaručit jejich životaschopnost a následnou klíčivost.

Benedikt Roezl (1824–1885)
Světově nejznámějším českým lovcem rostlin je bezesporu Benedikt Roezl, jemuž v mládí učarovala exotická flóra. Vypravil se proto do Severní Ameriky, aby zde založil obchodní zahradnictví a z jeho výnosů hradil své sběratelské cesty. V roce 1855 odcestoval do Mexika, kde zůstal 13 let a do Evropy posílal semena i celé rostliny objevené ve zdejší přírodě. Později se věnoval především lovu orchidejí. Navštívil Kubu, Kolumbii, Peru, Venezuelu, Bolívii, Ekvádor a řadu míst na území dnešních Spojených států, odkud v bednách posílal desítky tisíc rostlin, nejčastěji do anglického zahradnictví F. Sander & Co. specializovaného na pěstování a prodej orchidejí. V roce 1875 se Roezl trvale vrátil do Evropy a usadil se v Praze, ale i nadále organizoval sběry rostlin pro významné odběratele. Za svůj život objevil a popsal 8000 nových orchidejí a dalších rostlinných druhů, některé z nich dodnes nesou jeho jméno „roezlii“.

Lovci rostlin

Zahradníci s dobrodružnější povahou se mohli stát lovci rostlin. V exotických částech světa sbírali atraktivní rostliny a posílali je soukromým zájemcům, botanickým zahradám i obchodním společnostem v Evropě. Mezi úspěšnými lovci rostlin lze najít řadu českých a moravských zahradníků a daleké cesty se staly prostředkem jejich výdělku. Navštěvovali tehdy neznámé, nebo málo prozkoumané oblasti světa, kde sbírali a do Evropy zasílali zcela nové nebo žádané exotické rostliny, např. orchideje, kaktusy či kapradiny. Později sbírali rostliny i pro velká evropská zahradnictví, především ta anglická.

Wardovy skříňky
Na počátku 19. století se výrazně zvýšil počet zámořských plaveb, ale převážet živé rostliny z různých koutů světa bylo stále problematické. Nejčastěji se dopravovaly semena, cibule nebo hlízy, přivézt živou rostlinu bylo opravdovou výzvou. To se však změnilo díky zkonstruování speciálního skleněného terária pro přepravu rostlin, dnes známého pod termínem Wardova skříňka. Lékař a zapálený botanik Nathaniel Bagshaw Ward (1791–1868) své experimenty s pěstováním rostlin pod sklem započal v roce 1829, kdy se snažil ochránit kuklu motýla před znečištěným anglickým ovzduším a všiml si, že z použité půdy vyrostly dvě malé rostliny – lipnice roční (Poa annua L.) a kapraď samec (Dryopteris filix-mas (L.) Schott.).

První dvě zapečetěné skříňky s rostlinami poslal Ward na cestu z Anglie do Sydney v listopadu roku 1833. O několik měsíců později dostal zprávu, že rostliny dorazily v perfektním stavu. V únoru 1834 byly skříňky naplněny australskými rostlinami a zaslány zpět. Do Evropy se tak dostala vzácná a velmi choulostivá kapradina (Gleichenia microphylla R. Br.) nebo australská dřevina podobná akáciím (Callicoma serratifolia Andrews). Wardovy skříňky si v zahradnickém světě rychle získaly značnou oblibu. Dalších více jak sto let je sběratelé používali při svých expedicích pro dálkovou přepravu rostlin. V obytných interiérech se vzápětí objevily také a sloužily zde pro pěstování náročných druhů rostlin.

Wardova skříňka

V 19. století se dovoz rostlin významně změnil díky vynalézavosti dvou Angličanů a zkonstruování speciálního proskleného terária pro přepravu rostlin na dlouhé vzdálenosti, dnes známého pod termínem Wardova skříňka. První pokusy s utěsněnými skříňkami provedl skotský botanik a profesor práva na univerzitě v Glasgowě, Alexander Maconochie (1806–1885). Od roku 1825 experimentoval s pěstováním exotických kapradin a plavuní, které získal z tamější botanické zahrady. Čtrnáct let je pěstoval ve starém akváriu, než se však dostal k opublikování svých zjištění, předběhl ho se svou publikací lékař a zapálený botanik Nathaniel Bagshaw Ward. Ten své experimenty s pěstováním rostlin pod sklem započal v roce 1829 a jeho tvarově různorodé miniaturní skleníky později významně ovlivnily vzhled obytných interiérů. Pěstovaným rostlinám v nich chtěl vytvořit „vlhké prostředí bez sazí či jiných cizorodých částic, s dostatkem světla, tepla, vlhkosti, zachování období klidu či možností výměny vzduchu“. Do roku 1833 dokázal v nádobě pod sklem vypěstovat nejen na třicet různých druhů kapradin, ale dařilo se mu též pěstovat epifytický sleziník hnízdovitý Asplenium nidus L.

error: Obsah je chráněn!!