Oranžérie

Od 16. století se na našem území ve vyšších vrstvách společnosti objevuje záliba v pěstování exotických, nejčastěji subtropických rostlin. Jejich vlastnictví se stalo symbolem bohatství, protože nebylo vždy snadné je získat a musely se pro ně budovat speciální stavby na přezimování.

Fíkovny, oranžérie, ananasovny a skleníky.

Kontinuálně od 16. století se v zahradách objevují zprávy o přítomnosti fíkoven. Pěstované smokvoně jsou teplotně méně náročné a v zimě většinou postačovala jejich fyzická ochrana bez nutnosti přitápění. Rostliny bývaly vysazeny přímo ve volné půdě a stavby měly rozebíratelnou později i posunovatelnou střechu, případně jednu z obvodových stěn. Nacházely se nejčastěji v hospodářském zázemí zahrady.
Oranžérie sloužily pro zimování subtropických stromů a keřů v nádobách. Dle zahradnického slovníku naučného „Oranžérie jsou v mírném pásmu jednoduché chladné, v zimě temperované skleníky, ve kterých se pěstují rozličné druhy rodu Citrus, jakož i jiné dřeviny s listem neopadavým, které se v létě vynášely na volná prostranství nekrytá, pěstovaly se ve velkých kádích.“
Na počátku 18. století se také objevují první zprávy o pěstování ananasovníků (Ananas comosus (L.) Merr.). Vzhledem k tomu, že tato rostlina má výrazně vyšší nároky na pěstitelskou teplotu, budovaly se pro ně opět speciální stavby. Ty byly menší a často částečně zapuštěné v zemi, aby se mohly co nejsnáze vytápět. Také pěstování ananasů bylo výrazem společenské prestiže, jak dokládají četná barokní vyobrazení plodících rostlin v ozdobných nádobách.
Skleníky byly určeny především pro byliny (květiny), které se zde pěstovaly celoročně. Skleníky mohly být studené, určené pro rostliny ze subtropů, nebo teplé pro pěstování tropických rostlin. Navázáním prostor určených pro dlouhodobé pěstování rostlin přímo na obytné budovy případně jejich integrací přímo do interiéru pak vznikly zimní zahrady. Jejich oblibu a větší rozvoj je možné sledovat přibližně od poloviny 19. století. Ve vzhledu staveb, jejich konstrukci a vnitřním vybavení se odrážel nejen pěstovaný sortiment rostlin, ale především v danou chvíli preferované architektonické slohy a úroveň technického pokroku.

Renesance
Nejprve se teplomilné rostliny pěstované v nádobách zimovaly ve sklepech nebo jiných bezmrazých místnostech. První zprávy o samostatných oranžériích se u nás dochovaly z druhé poloviny 16. století z Královské zahrady na Pražském hradě nebo z Novoměstské zahrady v Českém Krumlově. Bývaly dřevěné nebo kombinovaly zděné a dřevěné konstrukční prvky. Jednalo se o stálé nebo rozebíratelné stavby. První podložené údaje o stálé oranžérii pochází z roku 1601 opět z Královské zahrady na Pražském hradě. Poté zprávy o oranžériích také vinou třicetileté války mizí a objevují se znovu na přelomu 17. a 18. století.

Pěstované rostliny

V období renesance se na našem území pěstovaly převážně tzv. hořké pomeranče (Citrus aurantium L.), citroníky (Citrus limon Burm.), cedrát (Citrus medica L.) a v menší míře se již objevovaly i sladké pomeranče (Citrus sinensis (L.) Osbeck). Vavřín pravý (Laurus nobilis L.), marhaník (Punica granatum L.), smokvoň (Ficus carica L.) a myrta (Myrtus communis L.), v některých zahradách je doplňovaly ještě rozmarýny (Rosmarinus officinalis L.) a jasmíny (Jasminum L.) blíže neupřesněného druhu. Na konci 16. století se ve střední Evropě objevují zprávy o pěstování sukulentů přivezených z Ameriky, agáve (Agave americana L.) a opuncie (Opuntia ficus-indica (L.) Mill.). Celoevropský zájem o pěstování především citrusů odrazilo vydání první monografie věnované této problematice. Byla jí práce humanisty Giovanniho Pontana, De Hortis Hesperidum, tiskem vydaná poprvé kolem roku 1500.

Baroko a rokoko
V první polovině 18. století kulminuje zájem o pěstování citrusů a oranžérie nesměly chybět v žádné významnější zahradě jak u šlechtických sídel, tak v bohatých klášterech. Existovaly vedle sebe utilitární stavby, fungující v rámci hospodářského zázemí i objekty, které se staly důležitou součástí kompozice barokních zahrad. Tomu odpovídala i kvalita jejich architektury a umělecké výzdoby. Barokní oranžérie na našem území byly nejčastěji samostatně stojící přízemní budovy obdélného půdorysu s velkými okny (např. Milotice, Trojský zámek a Černínský palác v Praze) nebo s plně prosklenou jižní stěnou ukončenou výraznou fabionovou římsou, tzv. labutím krkem. Takto konstruované oranžérie v Břevnovském klášteře a v klášteře ve Vyšším Brodě prošly v nedávné době rozsáhlou obnovou. Bohatou iluzorní výmalbu měla na své vnější omítce rokoková oranžérie uzavírající hlavní osu zámecké zahrady v Dobříši. Do jejího půdorysu vstupuje již výrazná křivka stejně jako do architektury oranžérie tvořící závěr hlavní osy zahrady zámku Nový Falkenburg v Jablonném v Podještědí. Obě byly postaveny v 60. letech 18. století.

Krajinářské zahrady a parky
Od 70. let 18. století na naše území začínají pronikat myšlenky krajinářských zahrad a parků. Zde se stávají oranžérie a později skleníky jedním z běžných typů zahradních pavilonů a nechybí v architektonickém programu řady z nich. Příchod nových konstrukčních materiálů, především železa a oceli i obliba historizujících slohů přináší inovace jejich vzhledu. Nejvíce oranžérií bylo po celé 19. století budováno v klasicistním stylu. Zajímavé příklady se dochovaly například v zámeckých parcích v Telči (1858), Zahrádkách (po 1865), Veltrusech (1855), Kynžvartu (1840), Raduni, v Lázních Bělohrad (1831) nebo Boskovicích (1826). Na našem území však lze nalézt také neorenesanční oranžérii v Sychrově (1835), nebo stavby s neogotickými prvky např. na Orlíku, v Čechách pod Kosířem (1853), u hradu Veveří (1876) nebo v Častolovicích (po 1878).
Největšími milovníky exotických rostlin byli bezpochyby Angličané. Ti také jako první začali experimentovat se stavbami ze skla a kovu. Za průkopníky na tomto poli lze na našem území označit Liechtensteiny, kteří již v roce 1845 dokončili stavbu nového skleníku s obloukovou kovovou konstrukcí navazující na východní křídlo lednického zámku. O deset let později propojila prosklená konstrukce s neogotickými prvky schwarzenberský zámek v Hluboké nad Vltavou s nedaleko stojící zimní jízdárnou. Tyto stavby měly těsný kontakt s obytnou budovou a plnily funkci rozsáhlých zimních zahrad, ve kterých se již rostliny pěstovaly celoročně. Skleníky se zajímavou kovovou konstrukcí se dochovaly například také v zámecké zahradě v Kopidlně (1894), ve Valči (1894), Lánech (1881), Liběšicích (1886) nebo v klášteře Teplá (1907).
Po únoru 1948 se vlastníkem všech historicky cenných objektů stal stát a hledalo se pro ně nové využití. Mimo jiné bylo rozhodnuto, že skleníky a oranžérie, které se v nich nacházely, se nebudou dále provozovat. Jako památky se prezentovaly pouze ty nejhodnotnější. Další byly přestavěny a sloužily nejčastěji jako skladovací či obytné prostory, řada z nich zcela zanikla.

Předchozí a následující květinová zastavení

error: Obsah je chráněn!!